Tradiční soutěž v hlasité recitaci básní před publikem nazvaná Papoušek se již druhým rokem nemohla uskutečnit, a tak školní knihovna přišla s novou výzvou, aby žáci 2. stupně poezii sami tvořili. Nešlo jen o to zachovat tradici, ale hlavně nabídnout dětem možnost vyjádření pocitů, nálad a snů jako reakci na těžké chvíle, které prožívají, nebo naopak vyjádření radosti z jara a Velikonoc. Mile nás překvapilo, že se zúčastnilo 16 autorů. Paní učitelky českého jazyka
Z. Šímová a L. Urbanová získaly důvěru a děti 6. – 9. tříd jim svěřily, jak to cítí. A kdo zvítězil? To nemůžeme zatím prozradit, protože výsledky vyhlásíme teprve po návratu žáků do školy.
Za pořadatele soutěže Eliška Pašková
Následující ukázky jsou jen vzorkem šikovnosti našich básníků.
Václav Dvořáček, 6. B
Velikonoce
Zajíček šel kolem města,
všude cítil vůni těsta.
Stejně jako beránek,
co začal se bát o spánek.
Jaro v rozpuku, kratší noce,
jsou tu Velikonoce!
Bílá sobota a všechna holota
těší se na žvanec,
pečeme mazanec.
Trháme proutky,
pleteme pomlázku,
šleháme holky,
čekáme na lásku.
Hody hody doprovody,
volá celá ulice,
je to prostě tradice.
Tereza Získalová, 6.B
Covid
Každý den čekáme,
kdy se zlepší PES,
známé už neznáme,
nemůžeme dojít za okres.
Nemocnice plné jsou,
zakázaný je obličej s rouškou,
respirátor je naší nadějí,
covid ale stále zabíjí.
Dlouhý lockdown je,
moc lidí už nepracuje,
děti tloustnou,
lidé chudnou,
co nám vláda nařídí,
to je prostě šílený!
Blíží se Velikonoce,
strávíme je jako Vánoce.
Chceme-li vidět naše příbuzný,
musíme být naočkovaný.
Aby lidé nebyli smutní,
musí už skončit tohle období!
Martin Kopecký, 7. C
Sedím, ležím, občas chodím,
někdy se už opravdu nudím.
Doma už jsem celý rok,
jen v září jsme byli ve škole, jen na skok.
Počítač je teď můj nej kamarád,
já si s ním však už tolik nechci hrát.
S kámošema voláme a na PC paříme,
jen přes kameru se občas vidíme.
Snad už bude brzy konec
a potvoře z Ćíny zazvoní zvonec!
David Valocký 7. C
Coronku tu už máme rok,
to vážně není ok.
Do školy se zatím nepodívám,
ale do počítače se dívám.
Ven zatím chodit můžu,
ale z mého okresu nemůžu.
Rozvolňovat se asi zase bude,
takže lidi budou všude.
Na tábor bych se chtěl podívat,
a ne si o tom jenom povídat.
Už nevím, co politici dělají,
ale všichni je za to jen kárají.
Nebaví mě to už vážně ne,
snad to brzy ustane.
Anna Neumanová, 8.B
Prapodivný sen
Zdál se mi sen prapodivný,
že na ulici chodí lidi.
Žádný respirátor ani rouška,
je covid skutečný, nebo je to jenom zkouška?
Nechť sedění doma už pomine,
to je to, co si přeji, jediné.
Jak mám cítit ostatních emoce,
tváří se pod rouškou vesele, smutně či divoce?
Chci vidět hory, moře, rodinu.
Už rok jsem neviděla většinu.
Čas utíká moc rychle,
všechno je takové ztichlé.
Zpěv ptáků mi udělá úsměv na tváři,
slza mi stéká po polštáři.
Z hloubi duše si přeji,
že všechno bude jako dřív později.
Filip Toman, 9. B
Covid
Už je to rok,
S covidem.
Proč ještě neutek?
S podivem.
Už mě to nebaví,
chci jít ven.
Co mě teď zabaví?
Covid zmetek,
to je ten!
Anna Marceluchová, 9. B
Doba covidová
Jeden čínský virus naši zemi navštívil,
prý nám bylo dlouho dobře,
a tak se tu zabydlil.
Nikdo neví, co si počít,
jak s tím virem zatočit,
aby na nás co nejdříve drze přestal útočit.
Naději teď jedině
vidíme ve vakcíně.